Možná si ještě pamatujete z fyziky, že váhy rozlišujeme pákové, pérové, pružinové a bůhví, jaké ještě. Výzkumnice Katedry genderových studií FHS UK nedávno vynalezly váhy, na kterých se vyvažuje naše pohlaví.
(poprvé publikováno na blogu iDnes 30. 3. 2010 )
„Zastavme sexuání obtěžování na VŠ!“ křičí na mě malý letáček, který jsem ukořistil u nás ve škole spolu se dvěma brožurkami žádajícími totéž. Nabytí takového lupu nebylo snadné. Když se totiž proslechlo, co v knížečkách je, strhla se o ně skoro rvačka. Jedna z těch příruček je určena učitelům/kám a druhá studentům/kám – k nahlédnutí zde
Věru zajímavé čtení. Dověděl jsem se například, že už samo rozlišení učitel – učitelka, student – studentka je sexuálně závadné, protože už samo o sobě sexuálně obtěžuje. A právě potírání tohoto rozlišování se nazývá „genderové vyvažování“. Příručky sice dosti neochotně připouštějí, že takové sexuální obtěžování není jediným problémem vysokých škol, obávám se však, že veškerý rozum tímto konstatováním skončil.
Výše zmíněná dvě zajímavá díla jsou prý výsledkem rozsáhlého výzkumu. Zde je třeba poznamenat, že prvním výzkumníkem na poli genderového vyvažování byl prokazatelně Jára Cimrman. Když se totiž seznámil se zcela nestoudně nevyváženou Babičkou Boženy Němcové, spatřilo světlo světa její genderové protizávaží – Cimrmanův pozoruhodný Dědeček. Od removaných cimrmanologů víme, že v něm vystupovala celá řada zajímavě psychlogicky prokreslených postav – dědečkova vnoučátka Jiříček, Toníček, Helenka a Vilma, zámecký pan kníže se svým schovancem Narcisem a pozoruhodnou postavou byl třeba i bláznivý Viktor.
Nicméně od dob našeho zapomenutého velikána výzkumné metody značně pokročily a před nejnovějšími výsledky na tomto poli by Jára Cimrmam jen tiše blednul závistí. Současný výzkum „mapoval, jakým způsobem vnímají problematiku sexuálního obtěžování sami studující, jaké jsou jejich zkušenosti s výskytem obtěžujícího chování i s přístupem vysokých škol k řešení této problematiky.“ O tom, jak výzkum probíhal, jaké používal metody, o jeho validitě a reliabilitě, o tom všem se autorky sice snaží mnoho neprozradit, ale to, co do textu prosáklo, opravdu stojí za to. A tak snad několik perliček za všechny:
„Vedle osob, které měly přímé zkušenosti se sexuálním obtěžováním, existuje ještě mnohonásobně větší skupina studujících se zprostředkovanými zkušenostmi. Více než 80 % studujících uvedlo, že zná někoho, kdo byl sexuálně obtěžován. Z toho vyplývá, že sexuální obtěžování je na českých vysokých školách poměrně frekventovaný jev.“
Představte si, že bych potřeboval dokázat, že jednou z nejčastějších příčin úmrtí u nás není infarkt či mrtvice, ale automobilové nehody. Respondentům bych položil jednu jedinou otázku: „Znáte Alexandra Dubčeka?“ I kdyby byl tento bývalý politik jedinou obětí všech dopravních nehod u nás, mohl bych pak napsat:
„Vedle osob, které mají přímé zkušenosti se smrtí při dopravní nehodě… 80% respondentů uvedlo, že zná někoho, kdo na silnici zemřel…Z toho vyplývá, že smrt na silnici je u nás poměrně častý jev.“ Antičtí sofisté by jen bledli závistí…
„…do sexuálního obtěžování je třeba zahrnout i tzv. „genderové stereotypy“, tj. rigidní představy o rozdělení společnosti na dvě odlišné sféry – „ženskou“ a „mužskou“.
„Téměř polovina studujících (48 %) zažila, že se k nim vyučující chovali odlišně než k ostatním kvůli tomu, že jsou ženou či mužem.“
A je to venku – jsem prozrazen. Ano, i já jsem sexuálně obtěžoval. Nedávno jsem totiž potřeboval přinést do hodiny asi třicet učebnic a poprosil jsem, aby se přihlásili dva silní muži. Rigidně jsem rozlišoval, tudíž sexuálně obtěžoval. Za to se dotyčným dodatečně omlouvám. A nejen to. V textu jsem se dále dočetl, že
„…z hlediska negativních důsledků obtěžujícího chování pro studující je důležité si uvědomit, že ohroženi nejsou pouze studující, kteří se stanou přímo obětí obtěžování, ale rovněž ti, kteří jsou jeho svědky…“
„… s různými formami sexuálního obtěžování se setkalo 70% studujících.“
Docela se divím, že to číslo je tak nízké. S formou, která od té doby tíží moje svědomí, se totiž v tu chvíli setkali úplně všichni přítomní. Ale polepším se. V rámci genderového vyvažování požádám příště o dopravu těch knih dvě křehké dívky. Určitě je to potěší.
V dalším textu jsem objevil i metodologickou bombu:
„Zjištěná frekvence výskytu sexuálního obtěžování na českých vysokých školách je přesto menší než v zahraničí. Důvodem je spíše nedostatečné povědomí o sexuálním obtěžování v českém prostředí než reálný nižší výskyt takovéhoto chování.“
Jinými slovy: přes veškeré manipulace respondenti nepotvrdili to, co chtěl výzkumný tým vyzkoumat. „Experti přes Dubčekovu nehodu“ by řekli: Neznamená to, že na silnicích zemřelo míň lidí, než na infarkt. Svědčí to prostě jen o tom, že u nás nikdo pořádně nepozná dopravní nehodu.
Takže všichni studující obtěžováni prostě jsou, bez ohledu na to, co napsali do dotazníků. Proto je třeba žádat rektory a děkany o směrnice s opatřeními proti sexuálnímu obtěžování, nařizovat genderová školení, kterými by povinně měla procházet celá akademická obec (tj. vyučující, studující i THP pracovníci) včetně nácviku praktických situací. Skutečnost, že brožury brojící proti sexuálnímu obtěžování doporučují jeho praktický nácvik, považuji za nesmírně pikantní.
V předpisech je prý třeba explicitně popsat způsob podávání stížností, jejich řešení a rovněž stanovit hierarchii postihů. Příručka požaduje zvlášť vyškolit pracovníky, kteří budou případy řešit. V tomto je ovšem dokument nedůsledný, protože už neuvádí, kdo má školit ty, kteří mají školit. Zato se zabývá i metodikou takových školení a v duchu moderních vyučovacích metod doporučuje, jak jinak, pohyblivé lavice a sezení školených v kruhu.
Sexuálním obtěžováním se podle jedné části textu rozumí nevyžádaná sexuální pozornost. Podle části jiné je ovšem vyžadování takové pozornosti zapovězeno rovněž. Takže vyžádat si ji nelze a nevyžádaná se zakazuje. Tímto rafinovaným způsobem je tabuizována veškerá lidská sexualita. Ve středověku celkem běžná věc. Na jednadvacáté století pozoruhodný výkon.
Akademickou veřejnost nicméně příručky přinutily k hlubokému zamyšlení. Cimrmanovské pokusy o genderové vyvažování se začínají objevovat i v návrzích oficiálních právních dokumentů fakult, kdy tyto instituce nemají mít děkany a proděkany, ale pouze děkanky a proděkanky. Některé osoby blíže nespecifikovaného pohlaví se tak snaží genderové protizávaží nevratně překlopit na svoji stranu. Této snaze však zatím brání platný vysokoškolský zákon, k jehož tvorbě tyto pitoreskní bytosti zatím nepronikly. Moderní snahy zde tak narážejí na zkostnatělé právní normy a nepřípustné genderové bariéry. Jakmile padnou, bude dobře. Již nikdy více žádný děkan! Nechceme ani jednoho proděkana!! Všude chceme jenom -nky!!!
I mě genderové příručky přiměly k přemýšlení, jehož výsledky se brzy dostavily. Nejdříve jsem si rovněž prošel raným cimrmanovským obdobím, kdy mě začaly dráždit genderově zcela nehorázné časopisy jako například
Nakladatelům, kteří takové časopisy vydávají, doporučuji, aby začali uvažovat o genderových protizávažích. Takové tituly, jako např.
by na našem trhu jistě slavily úspěch.
Jak jsem nicméně psal už v úvodu – současné příručky nezůstávají ve stínu Járy Cimrmana, ale odvážně z něj vystupují. Doporučují vyučujícím (všimněte si – nikoli učitelům a učitelkám, ale vyučujícím), aby nepoužívali výrazy jako student, studentka, ale zásadně studující. Vždyť už přece víme, že sexuálním obtěžováním je i „rigidní“ rozlišování muže a ženy. Sama příručka je však nedůsledná, neboť místo aby vyvažovala, mnohé genderové stereotypy sama naopak zdůrazňuje. Dává totiž doporučení „rektorovi/ce“, „děkanovi/ce“, „zaměstnanci/kyni“, „odborníkovi/ici“, „pisateli/ce“, „adresátovi/ce“. Já jsem v tomto směru důslednější. Nepoužívám již zastaralé označení rektor – rektorka, ale moderní shrnující termín „rektorující“. Podobně máme děkanující a v akademickém senátu už sedí zcela bezpohlavní senátorující. Jenže ani to nestačí. K čemu je mi genderově vyvážené slovo „děkanující“, když na zasedání stejně musím říct „pane děkanující“, čímž je pohlaví osoby prozrazeno a rázem je opět po rovnováze?
Vždyť ona vlastně sexuálně obtěžuje samotná čeština! Třeba už jen tím, že nutí některá individua toužící po genderové rovnováze prozrazovat své pohlaví příjmením končícím na –ová. Ale nejen tím. Představte si, že bych dámy, které výše uvedené příručky spískaly, totiž Mgr. Kateřinu Kolářovou, Ph.D., PhDr. Irenu Smetáčkovou, Ph.D., Bc. Kateřinu Cidlinskou, Mgr. Evu Juračkovou, Bc. Lenku Slavíkovou, Bc. Lenku Vrbovou, Bc. Martinu Fucimanovou, PhDr. Lenku Václavíkovou Helšusovou, Ph.D, Bc. Martinu Hynkovou, Mgr. Lucii Jarkovskou a Mgr. Kláru Laurenčíkovou poslal někam a ony by tam opravdu šly. Kam, to v tuto chvíli není podstatné, daleko horší je jiná věc. Pokud by se totiž všechny jmenované rozhodly a na svoji cestu přibraly byť jen jednoho jediného muže, pak by jim bez ohledu na drtivou početní převahu tento jeden jediný nezodpovědný jedinec naprosto zničil jejich krásná ypsilon ve všech těch předchozích příčestích. Není to hrůza? Být na jejich místě, necítil bych se snad už ani obtěžován, ale přímo znásilněn.
Stejně znásilněna tvrdým příčestím se asi cítila i Pavla Komárková, když napsala:
„…hlídky se vždy shromáždily v jenom městě a obsadily všechny výjezdové cesty. Pak se přesunuli jinam. A tak objeli celý okres. Zkontrolovali tisícovku řidičů a jen na Brněnsku zjistili přes šedesát přestupků.“ (Pavla Komárková: Opilí řidiči se honili s policisty, MF DNES 1. 3. 2010)
To, co jste četli, jistě nejsou hrubky, ale jen zoufalá snaha o genderovou rovnováhu.
Možná, že tedy budu Ústavu pro jazyk český adresovat ostrou prosbu, aby z moci úřední zrušil veškerá maskulina a feminina a nahradil je zcela bezpohlavními neutry. To bude ovšem ještě dlouhá cesta. Aby se něco stalo už teď, zavazuji se, že pro začátek přestanu studenty a studentky oslovovat jako dosud, tedy např.
„Pane Vomáčko (slečno Vopršálková), měl(a) byste se to doučit“,
ale genderově zcela přesně vyváženě. Třeba takto:
„Vážené studující individuum, prosím, abyste se to doučilo.“
Právě mi přes rameno nakoukl můj syn, který zrovna zpacovává do školy nějakou seminárku o duševních chorobách. A protože je o nich čerstvě a docela důkladně poučen, okamžitě mi stanovil psychiatrickou diagnózu.
Ocitl jsem se rázem zpět na zemi. Jazykovědci, zůstaňte v klidu, mužskému ani ženskému rodu v češtině (alespoň z mé strany) nic nehrozí. Antisexuálními příručkami jsem podložil viklající se skříň a obě pohlaví budu v řeči i nadále přirozeně rozlišovat. Jest mi totiž býti raději normálním chlapem než genderovým paranoikem.