Vždycky jsem si myslel, že všechno, co se může v životě stát, si při svém věku už tak nějak dovedu představit. Proto mám tak rád vysokoškolské prostředí – tam se totiž dějí věci nepředstavitelné.
Takové řízení ke jmenování profesorem. Na každé VŠ je k profesorskému titulu oficiálně potřeba nalovit do určitých šuplíků jisté množství bobříků. Do jakých šuplíků patří kolik a jakých bobříků, to má každá škola přesně popsáno v jakýchsi autoevaluačních kritériích.
Když jeden nejmenovaný obyvatel jisté nejmenované akademické vesnice před patnácti lety, kdy měl uloven asi dvojnásobek potřebných autovaluačních bobříků, sondoval, jak je to s možností podat profesuru, dověděl se, že je vůl, protože na profesuru je potřeba sedm publikací na Web of Science (WOS), což vůl nemá.
Vůl sice poukazoval na to, že v autoevakuačních kriteriích není o WOS ani blaf a že mu podle nich v prvním šuplíku bohatě stačí jeho monografie, čtyři impakty, hromada autorizovaného softwaru a pár citací, opět se dověděl, že je vůl. Kromě psaných kriterií prý existují gentlemanské dohody univerzitních božstev. A božsky je dohodnuto sedmkrát WOS. Přes to nejede vlak.
Vůl tedy začal lovit WOS bobříky, až jich měl potřebných sedm. A protože ostatní jeho bobříci se mezitím rozmnožili na profesorský trojnásobek, začal sondovat znovu. Znovu se dověděl, že je vůl, protože začal sondovat. Po tomto avízu totiž univerzitní “gentlemani” zvedli dohodu ze sedmi na deset WOS. A vůl tak opět utřel hubu.
Před pěti lety totéž v bledě modrém – vůl neuspěl se čtyřnásobkem bobříků a se šestnácti WOS. Bohové tentokrát gentlemansky vynucovali H-index. To je číslo, které měří citace publikací každého vola. Jeho WOS publikace se seřadí sestupně podle počtu citací. H-index je pak roven číslu n právě tehdy, když n-tá publikace má alespoň n citací (samozřejmě bez autocitací). H-index hodný profesora byl boží vůlí stanoven na tři. A vůl měl jenom dva. Vskutku nemilá náhodička!
Takže – tažná mulo, je hezké , že i tvoji čerstvě ulovení bobříci podstatně urychlili šplh školy po jakémsi pofidérním žebříčku, ale profesura? Tak to tedy vole sorry…
Pravda, vůl měl občas i kliku. Dvě citace, které mu pár dní poté na WOS jako na zavolanou přiskočily, vyfutrovaly jeho H-index na aktuálně stanovenou božskou úroveň. A protože jeho bobříci mohli kromě něho uživit už čtyři další profesory, jal se sepisovat papíry. Jenže se zase někde prokecl a akademické božstvo bleskurychle zvedlo počet WOS na dvacet…
“Začíná to připomínat pitoreskní tragikomickou frašku. Jako kdyby se současní profesoři kdysi stali profesory jenom proto, aby se nikdo jiný už profesorem stát nemohl,” pomyslel si vůl. Netušil, jak brzy a jak pregnantně se mu jeho dojem potvrdí…
“Tak kdy už podáš tu profesuru? Docentem už je tady každý, kdo má díru do prd*le, a ty furt nic. To chceš nejdřív umřít nebo co?” rýpal do něho jeden z nejmocnějších univerzitních bohů, dvojnásobný to honoris causa.
“A co evakuační kriteria? Nemám ještě poslední bobříky *) , které kdosi z bůhvíjaké pr*ele zase vytáhl,” oponoval vůl.
“Na bobříky a autoejakuační kriteria se vy*er, to se dělá jinak. Klidně to podej, já to prosadím. Určitě budu v komisi a budu tam mít samý kámoše,” bil se v prsa Téměř Nejvyšší. “A až budu premiér, tak za tvoje články v novinách tě udělám ministrem školství…”
Budoucí ministr přesto jako blbec opět čekal, až splní všechny aktuální boží vrtochy. Tentokrát ovšem pevně držel zobák. A jednoho krásného dne pak z ničeho nic práskl hotovou žádostí o stůl samotnému fakultnímu Diovi. Jen seznam šuplíků a ulovených bobříků měl šedesát stran. Sto padesát dalších stran požadované přílohy.
Najednou bohové jakoby zmizeli. Všude jen samý mrtvý brouk. Ale to jen navenek. V gangliích jim to asi pěkně chrastilo. Výsledek? Po roce strohý rozkaz – doplň žádost!
A vůl opět hleděl jako vůl. Zdánlivě mrtví brouci vzali jeho žádost a po půl roce se jim podařilo vymyslet, dokonce pro jistotu sepsat a schválit další šuplík, který jeho tlustospis zase nesplňoval. WOS nebo Scopus – třicet. A navíc chtěli kvéčka. Kvalita časopisu se najednou neměřila impakt faktorem, ale kvartilem.
Co na tom, že to vymysleli až po podání žádosti? Co na tom, že vůl bleskurychle sepsal a přihlásil tři články, které mu zase chyběly? Nejsou přece ještě ani přijaty, natož publikovány. Co na tom, že polovinu takto postupně vymýšlených šuplíků nesplňovali ani sami bohové? Vrátí snad profesorské diplomy? Asi ne. Kdo jiný by zařídil, že tisíce ostatních bobříků, kteří by – si applicentur litera scripta manet – uživili už šest profesorů, jsou tažnému volovi opět na ho*no? **)
“Prosím tě, ty dvakrát honorovaná kauzo, co je to zase za podraz?” ptá se vůl opět jako vůl.
“Tys to ještě nepochopil? Cpeš se do autobusu, kde se rozvalujeme my. A každý další vůl, který by nastoupil, by nás v našem rozvalování omezoval…”
A bylo jasno. Vůl ten autobus přímo viděl.
“A to těm rozvalovačům není ani trochu blbý, že jsem jim pomáhal nastupovat? Že nebýt mě, tak se možná nerozvalují?”
“Ale od toho přece tažní volové jsou. To víš, tak svět oplácí…”
I bohové se ovšem pletou. Tak neoplácí svět. Tak oplácejí jenom hajzlové, anebo chudáci. Honorovaná kauza si možná myslela, že je velký boss, ale ukázalo se, že je to jen ubožák, který musí tančit, jak mu jiní pískají. Loutka v rukou mafiánů nepřátelské univerzity, která takto likviduje stále nebezpečnější konkurenci.
Takovému užitečnému maňáskovi stačí k profesuře 13 publikací na WOS. Kvé jedna ani jedna. Kvé dva – jedna. Kvé tři – jedna. Zbytek samé čtverky. Stačí 15 citací, H-index 2 a může až do své smrti kádrovat a dehonestovat své bližní. Může bezostyšně lhát, vylévat žluč, léčit si svoje mindráky a blábolit o premiérském křesle. A poctivec, který na škole prosadil a vypiplal sedm nových předmětů, má 21 publikací WOS, čtyřikrát Q1, 93 citací (ke 24. 7. 21 je jich dokonce 535 – viz níže) a H-index sedm (ke 24. 7. 21 dokonce dvanáct – opět viz níže), pak od takového ubožáka dostane písemně, že nemá výsledky, že není ani osobností, natož matematikem.
Ano, i toto může docentovi úředně napsat profesor, který jeho výsledky nemá ani dnes, kdy se v profesorském autobusu rozvaluje už jedenáctý rok.
Vůl poprvé v životě zažádá o tvůrčí volno, na které měl ze zákona právo už pětkrát. Dostal ho? Hádejte, můžete třikrát. Nějaký zákon? Ale jdi – tady jsme přece na akademické půdě…
Tažní volové jsou možná volové, ale nejsou to idioti. Spousta z nich už na vlastní kůži poznala, že takzvané akademické prostředí naplňuje objektivitu, korektnost, slušnost, čestnost a gentlemanské dohody v daleko menší míře, než drogové mafie.
Ti, kteří si o sobě myslí, že jsou bohové, jsou obyčejní bezpáteřní grázlové. A netuší, že si neválejí šunky v autobusu, ale na potápějící se lodi. Ještě pár jejich podrazů a škola nejspíš půjde ke dnu.
Takže co ten náš vůl? Jeho život není tak dlouhý, aby ho dál marnil v tažném postroji a za odměnu se mohl tak akorát beznadějně rvát ve dveřích nějakého autobusu nebo u zamčených mříží první třídy Titanicu.
Ministra školství asi nevezme a opustí ten nesvéprávný potápějící se vrak, který si stále myslí, že je nejlepší technikou u nás. Spokojen s dírou, co má do své zadní brady ***), ji vystrčí na rozpadající se autobus s dávno propadlým techničákem, ve kterém se rozvalují jen nadutí tupci. Uvelebí se za volantem svojí káry a spokojeně odstartuje užívat si svých mnoha jiných, daleko příjemnějších a podstatně lépe placených koníčků.
A studenti? Nezbývá než doufat, že školu opustí dříve, než poznají skutečnou tvář některých svých učitelů.
—————————–
*) Ulovení bobříci: Dalibor Martišek: Tuny bodů poražené brněnskou akademickou mafií
**) Návod na znehodnocování vědeckých výsledků: Dalibor Martišek: Desatero kariérního kata
***) Zadní brada: Jára Cimrman: Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem, čas 20:50
Vyšlo v MF DNES dne 24. 7. 2021
PS:
