(Článek, který cenzura na iDNES odmítla zveřejnit. Můžete hádat, proč. Já to nevím.)
Myslíte si, že do pěti? Ó nikoliv – teoreticky do jedenatřiceti. Jenže proti stromu života je teorie příliš šedivá…
Winnetou a Old Shaterhand uhánějí prérií uvelebeni ve wagonu taženém supícím železným ořem, když tu z okna spatří stádo divoce pádících mustangů.
“V tom stádu je 468 kusů, můj bratře,” dí okamžitě Old Shaterhand.
“Ufff…” vydechne obdivně Winnetou. “Jak to můj bílý bratr tak rychle spočítal?”
“Jednoduše, můj bratře. Spočítal jsem nohy a výsledek vydělil čtyřmi…”
Tak nějak jsem si připadal, když jsem poprvé viděl počítat malé Číňánky. Ve velkém sále desítky, možná i stovka malých dětí. Před každým arch papíru formátu tak A3 hustě popsaný příklady. Nejprve celkem jednoduchými a řešenými v představitelném tempu. Pak začalo přituhovat.
Z balíčku karet padají tři čtyři karty za sekundu. Náhodně dvojky až desítky. Kmitající ruka stále stíhá sečítat, i když těch karet je už přes třicet.
Klučina násobí dvojciferná čísla. Pěkně v řádku. Jedna ruka mele prsty, druhá píše výsledek. Zleva. Bleskově jsou na světě tisíce, stovky, desítky. Po mikroskopickém zaváhání i jednotky. Jeden příklad za druhým. Jako kulomet. Naprosto to nechápu. Sahám po kalkulačce a pouštím si to znovu, abych to zkontroloval. Po dvou sekundách jsem musel video stopnout, jinak by mi záběr utekl. Young Vibranthand je prostě rychlejší než Old Calculhand. A všechno má správně.
Víte, kolik je 830813 * 7? Do plachty poseté takovými příklady doplňuje děvče výsledky, jako kdyby ve spěchu psalo dopis kamarádce. A levá ruka už ani nekmitá, jenom klidně leží na papíře.
Chci to taky umět. Pětiprstá kalkulačka je mi naprostou záhadou. Jediné, co si dovedu představit, je, že každý prst je bit – vztyčený jednička, skrčený nula. A pět bitů, to je dvaatřicet hodnot – nula až jednatřicet. Pak už stačí jen několik maličkostí. Domluvit se sám se sebou, který prst je jednička a který šestnáctka, dále potřebujete neskutečně hbitou motoriku, zcela automatické a bleskové ovládání dvojkové soustavy včetně operací v ní. Jenže ani pak se nedostanete dál než na jedenatřicet.
Tak jak to funguje? Počítá se na jedné ruce do deseti? Pokud ano, běží v ruce jednotky a v hlavě desítky a jednotky vyšších řádů, anebo je to nějak naopak?
Pátrám, googluju. Jediné, čeho jsem se dobral, je, že Číňané na jedné ruce skutečně počítají do deseti. Pro našince ovšem velmi zvláštně. Chcete-li například v hospodě dvě piva, musíte ukázat toto:
Když totiž ukážete toto,
donesou vám jich osm.
A je jasno. Jak se s takovými gesty násobí dvojciferná čísla, to jsem sice nikde nenašel, ale to už bude jednoduché. Asi tak, jako Old Shaterhandovo počítání mustangů.
Takže si to teď můžete pustit (zde) a udělat si obrázek sami. Já jsem se zmohl jenom na vinetouovské ufff…