Čtyřhvězdičkový generál Chiefman právě dokončil přenos dat z megapočítače do svého náramkového UOSB a chvatně ho odpojil. Sotva mu však jeho Univerzální Osobní Servisní Blok odpojení ohlásil, ozval se náramek příjemným syntetickým ženským hlasem: „Plukovník Minorman v naléhavé záležitosti, pane.”
Hlas pro svůj náramek generál dlouho vybíral. Ten, který nakonec nainstaloval, se mu líbil natolik, že svému UOSB začal říkat důvěrně Susan.
„Co zase chce ten otrava, Susan?“
„Nevím, pane, nesdělil mi to.“
Copak Minorman! Ten vždycky ví, kdy má přijít, pomyslel si. Nahlas houkl: „Že prosím…“
Bezpečnostní teleport jeho kanceláře propustil čtyři muže. Plukovníka Minormana doprovázel starý, ale stále činorodý major Cyberman, hlavní štábní informatik, a dva malí mužíčci v konfekčních oblecích.
„Sakra, to je celé procesí, Minormane. A ještě k tomu civilové! Tak to aspoň zkraťte, vždyť víte, že spěchám.“
„Vím, pane, ale přicházím ve velmi vážné věci…“
„Už jsem slyšel, Minormane. A ty vaše vážné věci už znám. Tak co je?“
„Pane, toto je profesor Graham Oldman, jedna z největších vědeckých kapacit na historii pravěku. A toto je Jack … ehm… Aweman? Ehm…. promiňte, co že to vlastně děláte?“ obrátil se Minorman na posledního příchozího.
Přihrblý mužíček znejistěl. Nikdy předtím neměl před sebou tolik mocných lidí. „Underman, pane. Jack Underman. Ale stačí Jack….. pomocný personál, pane.“
No jistě – uklízeč, pomyslel si generál. Podle toho, jak vypadá, tak akorát hlásí poruchy samočinných leštičů podlah. Za ta léta má už člověk na lidí čich.
„Pane generále, objevili jsme u Jacka mimořádné schopnosti, které, jak se zdá, budou mít zcela zásadní význam….“
„K věci, Minormane, říkal jsem, že spěchám.“
„Jistě pane, promiňte… Jacku!“ vyštěkl, až se mužíček zatřásl. „Co je dneska za den?“
„Úterý, pane,“ špitl mužíček bojácně.
„A co bude pozítří?“
„Čtvrtek.“
„Krucinál, Minormane, už jsem měl v generálním štábu referovat o té naší nové tajné zbrani – a vy mi tady předvádíte nějaký cirkus!?“
„Promiňte pane, to je vážná věc, žádný cirkus,“ snažil se oponovat plukovník.
„Dobrá, dobrá, není tady manéž ani šapitó. Ale nemám čas ani na iluzionistu.“
„To není iluzionista, pane. Iluzionisti jsou šarlatáni, kteří naoko hádají obrázky, které si myslíte, a přitom ilegálně používají čtečku vašich psychovln. Jack hádá věci, které prostě jsou, které si nestačí jen myslet.“
„Snad mi nechcete tvrdit, že to, co řekl, je pravda?!“
„Ano pane, to přesně chci.“
„Tak moment – jak jste to říkal?“ obrátil se generál na Undermana.
„Pozítří bude čtvrtek, pane,“ zopakoval poněkud nejistě Jack.
„Jaký den bude pozítří, Susan?“ zeptal se generál svého náramku.
„Čtvrtek, pane,“ odpověděla virtuální kráska.
Generál poněkud znejistěl: „Dobrá, Minormane, tak to uhodl. Mně se taky občas podaří něco uhodnout.“
„Ne pane. On nehádá. On to…. Jak to říkáte, Jacku?“
„Pamatuji, pane. Prostě si to pamatuji.“
„Pamatujete? Co to znamená?“
„No, pane, vím, že dny v týdnu se pravidelně opakují…“
„A jak to víte?“
„Ptal jsem se každý den svého UOSB na název dne. Dost dlouho a pořád dokola. Pak jsem na to přišel. Dnů je sedm, mají stále stejné pořadí a všechny je umím nazpaměť. Nemusím se už na žádný z těch dnů ptát.“
„Tak teď jste to vážně přehnal. Ale počkejte…“ Přece ze sebe nenechám dělat vola, pomyslel si generál. Jak já bych toho holomka jenom dostal? Hodnou chvíli přemýšlel. Už to mám, vydechl si najednou a přikázal svému UOSB: „Vyjmenuj po pořádku všechny dny. S každým dnem počkáš, až klepnu do stolu. Rozumíš, Susan?“
„Rozumím, pane,“ zašveholil náramek.
No vida, takový těžký problém – a jak hezky a rychle jsem ho vyřešil. Ne nadarmo jsem to v armádě dotáhl tak daleko. „Rozuměl jste taky, Jacku?“ obrátil se na uklízeče se zřetelným pohrdáním v hlase.
„Jistě pane,“ špitnul mužík a trochu se rozklepal. S něčím takovým zjevně nepočítal a zdálo se, že si není moc jist.
„Tak můžete začít,“ pravil generál a ostentativně uchopil ozdobné těžítko.
Jack se zhluboka nadechl. „Pondělí,“ vyrazil ze sebe.
Ťuk.
„Pondělí,“ potvrdil náramek.
Jack se trochu uklidnil. „Úterý,“ pokračoval.
Ťuk.
„Úterý,“ ozvala se Susan.
„Středa.“ Ťuk. „Středa.“
Generálovi pomalu klesala čelist. „Čtvrtek“…..
Neděle už zůstala nepotvrzena. Generál seděl ohromen v křesle a zapomněl ťuknout.
Napjaté ticho přerušil opatrně Minorman: „Pane, vím, jak vám je, já jsem to před nedávnem prožíval taky. Ale to není bohužel všechno.“
„Co ještě?“
„Uvidíte. Ale kolega Cyberman by k tomu potřeboval použít váš megapočítač.“
„No prosím…“ pravil Chiefman a zdálo se, že zcela rezignoval.
„Pane generále, teď uvidíte něco, na co je i OSB krátký, přesto, že je prý Univerzální. Prosím, pane kolego.“
Major Cyberman, který se dosud nudil, znatelně ožil. Přistoupil k megapočítači a chvíli se s ním potichu na něčem domlouval. Pak se obrátil na Jacka: „Kolik je šest plus sedm?“
„Třináct.“
„Ano, je to třináct,“ potvrdil megapočítač.
„A sedmnáct mínus tři?“
„Čtrnáct.“
„Ano, čtrnáct,“ znělo elektronické potvrzení.
„Tak moment, teď už vůbec nevím, o co jde. O čem se to tady bavíte?“ Generál bytostně nesnášel, když si před ním jeho podřízení hráli na to, že jsou chytřejší než on.
„Pane, vím, bude to znít neuvěřitelně, ale jsou to jakési strojové instrukce jádra našeho operačního systému. Spotřeboval jsem věru hodně času, než jsem na to přišel. Nikdo se s tím nesetkal celé věky a navíc jsou to přísně tajné věci. Vyhrabal jsem to nedávno až z nejnižších úrovní BIOSu našeho centrálního kyberneta a před chvílí nainstaloval na váš megapočítač.“
Nikdo z přítomných nevěděl, co na to má říct, a tak se v místnosti rozhostilo opět ticho. Po chvíli ho přerušil Velký Programátor: „Pane, můžeme vám něco nakreslit na zeď?“
„Kreslit na zeď? Proboha proč?“
Jack nečekal na odpověď. Sáhl do kapsy a vytáhl několik podivných barevných špalíků.
„Co to je, Jacku?“ zeptal se generál, teď už zase spíš zvědavý.
„Nevím, pane. Ale dá se s tím kreslit po zdi.“
„No, doufám, že to pak půjde uklidit, Víte, potrpím si na pořádek.“
„Ale jistě pane. Poradí si s tím běžný úklidový robot. Mám to vyzkoušeno. Doma si tak kreslím dost často. A moji roboti to vždycky uklidili.“
„Tak dobrá. Nuže?“
Iniciativy se chopil opět Cyberman. „Vymysli si libovolné trojciferné číslo,“ přikázal do počítače.
„Šest set čtyřicet osm,“ reagoval počítač.
Programátor jednoznačným gestem pokynul ustrašenému uklízeči. Jack si vybral červený špalík a s vyplazeným jazykem začal něco malovat na zeď. Trvalo to dost dlouho. Byly to jakési znaky, které se nepodobaly ničemu známému. Žádná okna, sluníčka, smajlíci, ba ani kurzorové šipky. Až po chvíli pozorování generál usoudil, že to uprostřed by mohla být snad židlička. I když ji má, blbec, vzhůru nohama. A poslední znak se vzdáleně podobal přesýpacím hodinám, které znal Chiefman ze svého megapočítače.
„Zobraz číslo!“ rozkázal Cyberman počítači.
V místnosti se začal vznášet holografický obraz. Po delším porovnávání nebylo pochyb. Znaky na stěně byly sice dost roztřesené a podivná židlička měla nožičky úplně křivé, ale i počítač ji měl obráceně. Nakonec i generál musel uznat, že ve vzduchu i na stěně je namalováno totéž.
„No, možná, že není takový problém obkreslit pár znaků z počítače…“ chytal se stébla.
„On neobkresluje, pane. Sám jste viděl, že počítač to namaloval až po něm. Zopakujeme to – pozorně sledujte.“
„Znovu!“ vyštěkl.
„Sedm set dvacet tři,“ ozvalo se z počítače.
„Všimněte si pane, počítač nikam nic nenakreslil. Jenom to řekl… Jacku!“
Jack pečlivě vymaloval na stěnu dalších několik znaků – pěkně hezky pod ty první.
„Zobrazit!“
Ve vzduchu se objevil další obraz. Opět to souhlasilo.
„A teď se držte, pane generále. Jacku sečti to!“
„Co že to má udělat?“ podivil se Chiefman.
„Sečíst. To je instrukce pro první primitivní počítače. Jack ji umí vykonávat. Nevím, jak to funguje, ale docela mě to zajímá. Jacku, můžeš nám říct, jak to děláš?“
„Pokusím, se pane. Začnu takhle pěkně odzadu….“
„Proč odzadu?“
„Nevím, pane, ale tak to prostě funguje.“
„No dobrá, tak pokračujte.“
Ty přesýpací hodiny se jmenují osm. A ta dvě bříška tady, to je trojka. Osm plus tři je jedenáct….“
„Co to znamená?“
„No, pane, to se dost těžko vysvětluje…“
„No dobrá, nechejme toho. A jak jste to zjistil?“
„Na počítači, pane. Má ho u nás doma na stole můj syn John, víte? Není sice tak hezký, jako ten váš, pane, ale na sečítání odpovídá. Na otázku, kolik je osm plus tři, odpoví vždycky jedenáct.“
„Vždycky stejně?“
„Ano.“
„Hm…. To je divné. Nepamatuji se, že by mi Susan někdy odpověděla stejně. No, pokračujte!“
„Takže: osm plus tři je jedenáct. Když chcete nakreslit tu jedenáctku, musíte nejdřív udělat takový bič,“ vysvětlil Jack a na stěně přibyl další znak.
„No, nevím sice, co je to bič, ale to raději přeskočíme. Tak dál.“
„…kdybych ale kreslil celou jedenáctku, musel bych namalovat ještě další bič,“ pokračoval Jack.
„A proč ho tedy nemalujete?“
„No…. nevím proč, ale tak to funguje. Ten druhý bič si musím zatím zapamatovat….“
„Tak dost!“ zařval generál a bouchl pěstí do stolu, až jeho náramek zasténal: „Ještě jednou, generále, a budu se muset vypnout. Víte, jaké přepětí v bloku C jste mi způsobil?“
„Ty taky drž hubu, Susan! Všichni si ze mě děláte srandu! Už od začátku! Přece není možné, aby něco tak složitého někde fungovalo!“
„Ale pane, promiňte, není to tak složité. To se jenom tak zdá. Nejste na to prostě zvyklý…“ dovolil si protestovat Jack.
„Při vší úctě, pane generále, nechejte to prosím Jacka dokončit,“ přidal se major.
„Dobrá, ale ať je u toho aspoň zticha. Z těch jeho keců mně začíná třeštit hlava.“
Jack pokračoval chvíli tiše. Bylo vidět, že se velice soustředí a opět vyplázl jazyk. Ke svému biči pomalu nakreslil dalších několik znaků. Pak řekl jen „hotovo“ a ustoupil od stěny.
Teď přišlo finále Velkého Programátora. „Sečti to a zobraz!“ zavelel počítači.
I ve vzduchu se objevily další znaky. Po chvíli porovnávání nebylo pochyb. Generálův hněv vystřídal ohromný a nefalšovaný údiv. „Expandující vesmíre, ten člověk má v hlavě megapočítač!“ vydechl hrůzou.
Nastalo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík, kdyby ještě nějaký existoval. Až po hodné chvíli promluvil opět plukovník Minorman: „Tak děkujeme, Jacku, to by pro dnešek stačilo, můžete jít,“ propustil uklízeče tichým hlasem.
Underman si zhluboka oddechl. Zdvořile všem poděkoval a rozplynul se v teleportu.
„Přiznám se, Minormane, že jsem ohromen. A navíc jsem zmeškal svůj referát v generálním štábu,“ uvědomil si zdrceně Chiefman.
„Nevadí, pane generále, omluvili jsme vás ještě předtím, než jsme sem šli. Věděli jsme, že nebudete moci referovat.“
„Řekněte mi, Minormane, co se to sakra děje?“
„Promiňte, pane, ale to bude asi na mně,“ ozval se profesor Oldman, který až dosud mlčel. „Asi to nějak souvisí s pravěkými dějinami. Víte, můj tým před nedávnem objevil zajímavé fosilie. Primitivní stavby, uvnitř jakési velké kotce a v nich lavice, židličky, lahvičky s jakousi modrou tekutinou, i ty bílé a barevné špalíky na kreslení, které tady měl Jack. A taky černé desky a primitivní bílé fólie z rozemletého dřeva. Byly pomalované podobnými znaky, jaké tady teď máte na stěně. Říkali tomu tenkrát škola a mučili tam děti.
„Ale to je odporné!“
„Naštěstí se už tehdy našli odvážní lidé, kteří proti těm sadistickým zločincům bojovali. Ve vykopávkách jsme objevili velké bílé fólie, hustě poseté malinkatými znaky. Hodně z toto se mám podařilo dešifrovat a uložit v poměrně srozumitelné podobě – naši superkyberneti si pěkně mákli. Ale stálo to za to. V těch znacích je ukryto všechno možné. Většinu informací jsme sice nepochopili, ale i to málo, co víme, je velice zajímavé. Ty znaky například už tiskly stroje, ale rozkazy, co mají tisknout, jim dávali ještě lidé.“
„Fuj! Jak primitivní!“
„To víte pane – pravěk… Jmenovali se novináři. Každý takový člověk byl vlastně jakýsi pravěký UOSB. Poskytoval lidem informace, lidé mu věřili a on je asi mohl i ovládat. Sice primitivně, ale v podstatě tak, jak to dnes dělá moderní UOSB. Nejhorší byly školy, kterým říkali základní. Tam dokonce dětmi krmili nějaké dravce. Tomu pravěkému mučení se říkalo biflování a těm bestiím, co si v tom libovaly, se říkalo učitelé.“
“No to je hrůza!” neudržel se generál, který byl u vojska zvyklý na ledacos.
“Ale naštěstí se našel jeden novinář, který zahájil boj, za zrušení těch mučíren, podívejte se:”
Ta věta na všechny velmi zapůsobila. Představa, jak odporní učitelé předhazují bezbranné děti nějakým divokým kanonům, byla opravdu strašlivá. Ty znaky říkají, že tam děti byly surově mučeny bitím. Bohužel můj choromyslný synovec mi to dost počmáral. U toho bití si udělal bič, které tady před chvilkou maloval
„A co víc – všichni se museli učit podobné nesmysly, které nám tady předváděl ten extravagantní iluzionista….“
„Hergot, Oldmane…“ ozval se Minorman.
„Pardon, pane plukovníku, zapomněl jsem, že to slovo nemáte rád. Děti musely sedět ve strnulých pozicích, u těchto znaků udělal synovec jakousi podivnou labuť. V těch školách dětem zaživa operovali mozky a modelovali jim jejich mozkové laloky tak dlouho, až se jejich trýznitelům líbily. U těch laloků načmáral synovec ta dvě bříška, která už jsme tady dnes taky viděli a než jsem mu v tom čmárání stačil zabránit, přeškrtal jméno toho novináře, takže ani nevíme, jak se přesně jmenoval. Nějak jako…. Včelička…. ne…. Muška…? Taky ne. No, tak nějak, na tom teď ostatně nezáleží. Představte si, že učitelé ve školách děti týrali odpornými mučicími nástroji, kterým říkali nuda. Tam si Jack namaloval tu podivnou převrácenou židličku.
„Ale to je odporné! Víte, profesore, jsem voják a s nikým se moc nepárám. Ale toto je i na mě trochu silná káva.“
„To docela chápu, pane. Bohužel není pochyb. Tenkrát si přímo libovali třeba v zabíjení. Ve znacích toho novináře je uložena informace o tom, že učitelé zabíjeli nejen děti, ale dokonce i čas – tam mám od Jacka další podivný znak….
„Zabíjeli čas? Ale to přece není možné! Vždyť i naše nejmodernější chronomobily umějí čas jenom zrychlovat, zpomalovat a vracet. Zabít ho nedokáže ani jediný!“
„Je to divné, pane, ale ten skvělý a odvážný novinář to tam píše. A byl opravdu skvělý, protože ty mučírny pak skutečně zrušili. Nejdřív ty nejodpornější, ty základni. Pak ale taky všechny ostatní. Lidi přišli k rozumu. Děti konečně osvobodili a poslali je domů. A ty barbarské sadisty učitele vyhodili na dlažbu.“
„Co to znamená?“
„To nevíme přesně, ale asi to těm mizerům tenkrát dost zkomplikovalo život.“
„Že s nimi nadělali takové cavyky. Proč je třeba nepostříleli?“
„Asi to tenkrát nebylo tak jednoduché, jako dnes. Víte, byla to divná doba. Děti házeli šelmám a sadistického zločince nemohli zabít ani humánními prostředky. Ale domnívám se pane, že právě zrušení těch mučíren znamenalo konec pravěku. Tu děsivou epochu asi ukončil jeden jediný novinář. Víte, ona je to zatím jen hypotéza a budu ji muset asi ještě trochu propracovat, ale až ji zveřejním, budu určitě slavný…“
„Dobře, profesore, běžte si užívat své vědecké úspěchy. A vy ostatní jděte taky. Musím teď hodně přemýšlet a chci být sám.“ Na ta slova všichni zmizeli v teleportu a generál se ponořil do svých myšlenek.
Ze zadumání ho opět vyrušila Susan: „Plukovník Minorman v naléhavé záležitosti, pane.“ Krucinál, toho otravu bych taky měl odstřelit, pomyslel se generál. Nahlas řekl: „No tak prosím…“
Minorman byl viditelně celý nesvůj: „Promiňte pane, ale mohl byste prosím vypnout svůj megapočítač a UOSB?“
„Cože???“
Plukovník zopakoval svoji prosbu.
„Vy jste se dočista zbláznil, Minormane, nebudu riskovat život. Kromě toho je to proti předpisům.“
„Pane, není to zase až tak nebezpečné. A za chvilku je zase zapneme. Svůj UOSB mám vypnutý už několik vdechů a výdechů a zatím žiju. Koneckonců – ty předpisy přece píšete vy, tak co vám to udělá? Pro jednou se snad tak moc nestane. To, co vám chci říct, rozhodně není určeno pro cizí uši. Testoval jsem totiž naši tajnou zbraň.“
„Úplně mě děsíte, plukovníku,“ řekl generál a neochotně vypnul počítač i Susan. Ta ani neprotestovala. Její blok C mohl začít v klidu regenerovat.
„Pane, před několika východy slunce jsem bez dovolení unesl Jacka Undermana. Zavázal jsem mu oči, zalepil uši a naložil jsem ho do vojenského graviplánu. Dlouho jsme letěli do džungle. Pak jsem mu zabavil UOSB a nechal ho napospas divočině.“
„Jste taky pěkný sadista, plukovníku. Jak dlouho tam byl?“
„Do večera….“
„Ale to přece není možné! Vždyť bez UOSB mu do huby nepřiletí ani ten pitomý pečený holub! A to vůbec nemluvím o těch divokých obludách! Slupnou člověka jak malinu…..“
„…a pak ještě do dalšího večera,“ dokončil větu plukovník.
„Expandující vesmíre! Vždyť vy sám jste vždycky tvrdil, že bez UOSB každý do dvou dnů zemře!“
„Ano, já vím, pane. Ale přežil to. A docela ve zdraví. Asi jsem se mýlil…“
O generála se pokoušel infarkt. Tak dlouho! Tak dlouho na té zbrani pracovali!
„Pane, sledoval jsem ho čtečkou psychovln….“
Místností se rozlehly myšlenky Jacka Undermana přemodulované do jeho nejistého hlasu.
„…ten vojenskej hajzl mi asi sebere i UOSB… no, nic – je ráno, slunce mi pálí do levé tváře. Letíme někam na jih…. jak dlouho? Tři? Čtyři minuty? Dýl to nebylo. Kolik z toho krámu mohl asi tak dostat? Macha?…. no, víc určitě ne….”
Generál přestal hlas vnímat, stejně tomu vůbec nerozuměl. Co teď k čertu udělat…..
„…takže jsme letěli tak sedmdesát kilometrů. No, počítejme raději osmdesát… Jak dlouho se asi budu vracet? Šest kilometrů za hodinu… Hergot, to se bude blbě dělit. Chtělo by to nějaký klacek a trochu hlíny, budu si to muset napsat… ale jo, trochu delší procházka než obvykle, ale nakonec – proč ne…“
…toho mizeru Minormana, co si hraje na konstruktéra a vynálezce, asi degraduju, možná až na desátníka…
„… na sever. Dost se zatáhlo, takže druhou půlku obličeje si holt neopálím. Tak kdepak je nějaký lišejník… jo, tak to by bylo… Kdyby tak nějakou z těch zahradnických mašin občas poslali i sem. Ve městě je střižený všechno na desetinu milimetru a na louce za humny aby si člověk klestil cestu po pás v lebedě. Ale i tak je tady krásně – krucinál! Zajíc! Co to tady vyvádíš, ty obludo? Švára říká, že prý tohle kdysi před lidma prchalo, teď se to jenom motá pod nohama. Jeden by to zašlápl… Hele – lískový ořechy. A támhle dokonce planý jabka! To se hodí, už mám docela hlad…“
„…Pane, haló, pane! slyšíte, co vám říkám?“ Plukovník třásl generálovi zcela nepředpisově ramenem a téměř řval. „Jack se z té divočiny vrátil!“
Tak to je konec. A přitom se to zdálo jednoduché. Tajná zbraň vyšle na území nepřítele elektronický impuls, který najednou vyřadí z provozu všechny jejich UOSB. Do druhého dne budou zaručeně všichni mrtví….. Pitomec jeden! Že já jsem ho jenom poslouchal. Ačkoli – možná, že by se dalo ještě něco zachránit.
„Myslíte plukovníku, že Jack těmi nadpřirozenými schopnostmi nakazil ještě někoho dalšího?“
„Silně pochybuji, pane generále. Abych se přiznal, taky jsem to zkoušel. To, co tady předváděl na začátku, tak to jsem trénoval mnoho dní a nocí. Zapamatoval jsem si jenom dva dny. A to ještě nikdy nevím, jestli je prvním dnem úterý a druhým pátek, anebo je to naopak. Takže myslím, že to není nakažlivé….“
„Tak to je vaše jediné štěstí, plukovníku. Poslouchejte, vy osobně Jacka zlikvidujete! A začněte se modlit. Protože běda vám, opakuji běda vám, jestli s tím naším veledílem bude ještě nějaký průser!“
„Zlikvidovat Jacka Undermana. Rozkaz, pane!“
„Ale plukovníku, při expandujícím vesmíru – nenápadně! Je to mimořádná situace, takže oficiálně povoluji ještě jednou použít psychovlny.“
„Rozumím, pane!“ Minorman srazil paty, otočil se jako na obrtlíku a opustil kancelář.
==========================================
John Underman stál zamyšleně nad hrobem svého otce. Táta byl celý život podivín, ale poslední týdny se chudák úplně zbláznil. Lítal po baráku, vykřikoval nějaká hesla, potloukal se divočinou a věčně čmáral po zdech. Strýčkovi Grahamovi ničil jeho vykopávky a mě skoro nepustil k mému vlastnímu počítači. Ale v tom svém šílenství byl zjevně šťastný.
Asi jsem neměl souhlasit s tím jeho psychiatrickým vyšetřením. Zařídil to strýček Graham, když mu začal čmárat i do jeho prehistorických fólií. Zavedl ho k nějakému doktoru Minormanovi – prej kapacita. Idiot a ne doktor. Na tom vyšetření totiž asi táta pochopil, že je blázen. Psychicky to neunesl a spáchal sebevraždu. Na zpáteční cestě prostě svévolně odpojil generátor antigravitonů ve svém ODB. Doktorští roboti říkali, že pád z takové výšky neměl šanci přežít. Kdybych ho tenkrát nikam neposílal, možná, že by ještě žíl. Škoda…..
Co že to vlastně vždycky mumlával? John se usilovně snažil něco si vybavit. Sedm krát tři je dvacet jedna! Jo, tak nějak to říkal. Taková pitomost! K ničemu to přece není. Ačkoli… Sedm krát tři – nevím sice, co to je, ale vím, že je to dvacet jedna. A nepotřebuju žádný počítač, aby mi to řekl. Hm… zajímavé. Najednou se cítil nějak jinak. Nevěděl sice jak, ale jinak. A bylo to docela příjemné. Jen kdyby tak uměl ten pocit pojmenovat!
„Hergot, jak se to vlastně cítím?“ zeptal se svého UOSB.
“Cítíš se svobodnější,” odpověděl náramek.