Znám jednu starou dámu. Když se člověk dožije devadesáti let, je to důvod k velké oslavě. A stovka? Ta je zcela výjimečná a na slávu kolem každého roku navíc se občas díváme i v televizi. Dáma, o které chci psát, je stará přímo neuvěřitelně. Čapkova Elina Makropulos bledne závistí. Té dámě je totiž 2 300 let.
(poprvé publikováno na blogu iDnes 30. 10. 2008 )
A lidé neslaví. Naopak. Většinou jí usilují o život. Mnozí z nich se dokonce radují, že už ji zabili a oslavují její pohřeb.
Čerství vysokoškoláci jedné naší nejmenované technické vysoké školy zasedli ke svému prvnímu cvičení v počítačové učebně a pod mým vedením se seznamovali s jednoduchým geometrickým modelářem. Netrvalo dlouho a zaslechl jsem několik uštěpačných poznámek o primitivnosti tohoto programu, prkennosti, dokonce o nějakém století a opicích. Mezitím jsem ale uslyšel i něco jiného: sotva slyšitelný nářek. Nebyl to nikdo ze studentů. Bylo to hekání velmi staré a velmi unavené ženy. Nikde jsem ji ale neviděl, a tak se mi to možná jenom zdálo…
Moji noví studenti mezitím pokračovali v hodnocení našich programů. Grafický software posuzovali zásadně podle záře zapadajícího slunce odrážejícího se v helmách vojáků a kadence uživatelského papskometu určeného k jejich likvidaci. Nic takového v našem modeláři nenašli a nějaké přímky, kružnice a jednoduché planimetrické úlohy skvělým bojovkám opravdu nemohly konkurovat.
A do toho všeho znovu ta stará dáma… Každý pohrdavý úsměšek jakoby byl pro ni horší než kudla v břiše. Sípala z posledních sil. A nikdo ji zřejmě neslyšel. Jen já…
Nad konstrukcí společné tečny dvou kružnic, kterou uživatel v našem modeláři „řeší“ dvojím kliknutím myši, upadla stará paní do bezvědomí. Ani já jsem už zdrcující odsudky nevydržel, a tak jsem začal vyzvídat: „Možná máte pravdu, ono je to asi skutečně primitivní. Vy ale jistě primitivní nejste, a tak mi odpustíte primitivní otázku: Jak asi ten modelář takovou konstrukci provede?“
I když jsem si nedělal velké iluze, byl jsem dalším vývojem událostí inspirován natolik, že jsem tento „pedagogický pokus“ opakoval ve všech dalších skupinách, které jsem cvičil. Výsledek se dal vždy shrnout zhruba takto:
Správná, ale poněkud mlhavá odpověď „ono se to tam nějak spočítá“, byla po mojí všetečné otázce „jak?“ opuštěna.
„Tak zkusme přijít aspoň na to, jak bychom to řešili pravítkem a kružítkem,“ snažil jsem se studenty navést a načrtl na tabuli dvě kružnice a společnou tečnu.
Neviditelná stará paní se zřejmě proněkud probrala a zhluboka se nadechla. Po dosti dlouhém tichu spojuji středy kružnic.
Nic. Ticho bylo přímo hrobové. Stařenka zakvílela, jakoby ji opět někdo vraždil. Protahuji střednou a vyznačím průsečík se společnou tečnou.
„A nepomohl by nám bod O?“
„Ale ten přece nemáme – přece nevíme, kudy vede ta tečna,“ brání se. Kvílení najednou ustalo. Chudák stará asi znovu omdlela.
Snažím se vysvětlit rozdíl mezi konstrukcí a rozborem úlohy. Mluvím poměrně dlouho a mám pocit, že marně. Tuto fázi pokusu jsem ukončil dvěma otázkami:
„Kdo maturoval z matematiky?“
Zvedne se asi polovina rukou.
„Kdo někdy slyšel pojem stejnolehlost?“
Dost zvednutých rukou kleslo. Zopakovali jsme tedy společně definici stejnolehlosti, její základní vlastnosti a vrátili jsme se k našemu rozboru. Po této „těžké dělostřelecké přípravě“ se v pěti vyučovacích skupinách našli dva studenti (slovy dva), kteří úlohu vyřešili. I když byla konstrukce formulována stylem „toto spojím s tímto a protnu to tady“, pochválil jsem je za správný postup, doplnil jsem svůj náčrtek a řešení úlohy přitom odříkal v odborné češtině.
Stařenku asi někdo pokropil živou vodou, i její utrpení se v tu chvíli zdálo snesitelnější. Od studentů se mi však dostalo jiné odměny. K několika polohlasným povzdechům typu „proč já jsem raději nešel na úředníka…“ se přidala pozoruhodná žádost: „Prosím vás nemažte to eště chvílu, já si to mosím vyfotit. Aby maměnka viděli, kam mňa to poslali…“
Díky svéráznému amatérskému fotografovi se tak můžete i vy podívat na obrázky, které nahánějí dnešním vysokoškolákům hrůzu a kterými jsem se pokoušel křísit tu tajemnou umírající stařenku. Marně. Poslední prosba sice rozesmála auditorium, ale sténající staré ubožačce zasadila poslední ránu. Umírající paní Geometrie upadla do agónie a do konce cvičení se už neprobrala.
Devatenácté století bylo stoletím páry. Ve století dvacátém se člověk podíval hluboko do nitra hmoty, odstartoval do vesmíru a celou planetu sešněroval neviditelnou pavučinou informací. Století jedenadvacáté bylo zahájeno velmi tvrdým a nevybíravým útokem proti samotným základům tohoto pokroku – proti přírodovědnému a technickému vzdělání. Kdo neměl ve škole potíže s matematikou, je dnes ve „vyšších kruzích“ společensky odepsán. Studenti byli zbaveni povinnosti z matematiky maturovat, je-li potřeba někde ušetřit hodiny, je matematika vždy první na řadě. A je-li třeba okrájet matematiku, ukrajuje se v první řadě z geometrie.
Jak svědčí ubohá společná tečna, výsledky těchto bezduchých „reforem“ na sebe nenechávají dlouho čekat. O to více je třeba cenit snahy všech, kteří se nehodlají smířit se skutečností, že v tomto století má být geometrii vystrojen pohřeb. Naše Věc Makropulos stejně jako ta Čapkova je možná taky unavená životem a taky by s ním chtěla skoncovat. Když se tak dívám na to, co se kolem ní poslední dobou děje, ani se jí příliš nedivím. V zájmu nás všech ale je, aby přežila. Proto je třeba vyzdvihnout snahu stovek a tisíců učitelů, kteří svojí každodenní prací před tabulí i u počítačů umírající geometrii brání a odmítají se podílet na její připravené vraždě. Snad se tedy díky jim tato neuvěřitelně stará dáma dožije lepších časů. A možná, že časem znovu omládne…
=================================
Aktuální poznámka: Jak patrno z úvodu, článek je starý třináct let. Od té doby se mnohé změnilo. Bohužel. Geometrie přes všechnu snahu neomládla. Naopak. Už je po smrti a já jsem nějak prošvihnul její pohřeb. Ale o tom až někdy příště.