Do školy to mám z domova pětadvacet kilometrů. Veřejnou dopravou minimálně hodina cesty. Autem za běžného provozu půlhodina, v době koronavirové to někdy stihnu i za necelých dvacet minut *). Jenže dnes potřebuju cestou do školy vyřídit pár věcí v centru, kde se nedá jezdit, natož parkovat. A tak jsem po půl roce opět usedl do trolejbusu. Zážitek možná na celý život.
Věc první: Musím si někde koupit jízdenky. Takže místo dvaceti kroků k nejbližší zastávce půl kilometru na konečnou. OK. Vyjímečná situace si žádá pár kroků.
Veřejnou dopravu jsem až do jara běžně používal. Autem je to sice rychlejší a levnější (i když jedu sám), zato v tramvaji můžu ráno většinou ještě další hodinu spát, v zimě odpadá dobývání auta z tlustých vrstev ledu a konečně vypadám jako dobrák, který šetří životní prostředí. Takže do nástupu koronaviru jsem měl šalinkartu a jízdenky jsem nekupoval hezkých pár let.
Automat na jízdenky stejný jako před lety, takže nákup bez problémů. První překvapení mě čekalo po nástupu. Značkovač vypadal úplně jinak než kdysi. Něco mezi chytrým telefonem a debilním počítačovým programem. Dověděl jsem se, že je pondělí, bylo tam dnešní datum a přesný čas, dotaz, zda chci jednu jízdenku nebo víc a kolikrát si přeju přiložit. Přikládat jsem nepotřeboval, tepla bylo až až, potřeboval jsem si cvaknout a nebylo úplně jednoduché zjistit, jak. Nakonec jsem nenápadnou a dovedně maskovanou štěrbinu přece jen našel a asi po čtyřech neúspěšných zasunutích jsem si konečně cvaknul. Až potom jsem zjistil, že jsem s tímto svým počínáním měl sólo a že poměrně početné publikum se docela dobře bavilo.
Cesta na brněnské hlavní nádraží trvá podle jízdního řádu dvacet minut. Ta reálná dnes tři čtvrtě hodiny. Možná proto, abych si jako obyvatel třetího tarifního pásma, který si na to musel koupil devadesátiminutovou jízdenku, za ty prachy aspoň něco užil.
Moje první kroky mířily na Českou. Cca půl kilometru. Už už jsem vyrážel na cestu pěšky, když tu, kde se vzala, tu se vzala, devítka s nápisem “přes nám. Svobody”. Sláva, můžu šetřit nohy a nešetřit stále platnou jízdenku. Po padesáti metrech jízdy šalina zastavila a řidič dobrých dvacet minut cosi řešil s nějakým opilcem. Mimo zastávku, takž všechny dveře zavřené…
Z České asi třista metrů na Veveří. Po předchozí zkušenosti jsem na šalinu ani nepomyslel a vyrazil rovnou pěšky. Jenže ouha. Veveří celá zavřená, na pravý chodník se ze Žerotíňáku nedalo dostat ani pěšky. Po přechodu tří přechodů jsem ocitl se na chodníku levém. Na Veveří, kam až oko dohlédlo, čerstvý horký asfalt. Asi se dvacítkou lidí. kteří se stejně jako já potřebovali dostat na pravý břeh asfaltové řeky, jsem se vydal po břehu levém proti proudu s nadějí, že brzy snad narazíme na nějakou lávku. Nenarazili. Slabší povahy nevydržely a jaly se přecházet bez ní. Dopadly jak těžká jízda Železných pánů u Sudoměře. Ta utopila svoje koně v blátě vypuštěného rybníka Škaredý a následně byla zmasakrována lehkou husitskou pěchotou. Její odvážní následovníci utopili svoje boty ve škaredém asfaltu ulice Veveří a následně dostali za uši od seběhnuvšího se hloučku silničářů, kteří měli z čerstvě vyhlazeného povrchu opět tankodrom.
Pokračoval jsem tedy po chodníku vlevo ještě téměř kilometr, až konečně na Konečného náměstí jsem asfalt nějak přeskákal po nástupních ostrůvcích a patkách odstraněných dopravních značek. Pak kilometr zpět. Tam jsem vyřídil, co jsem měl k vyřízení, a vydal se konečně do školy.
Jenže ouha. Hlavě, zaměstnané čerstvými nevšedními zážitky a vzpomínkami na bratra Žižku, jaksi nedošlo, že na celé Veveří jsou odřezané kromě dopravních značek i zastávky a že se dvanáctky – jediného únosného dopravního spojení s fakultou – asi nedočkám, i když koleje byly v naprostém pořádku.
Nejbližší zastávka čehokoliv jiného půl kilometru, nejjednodušší alternativní doprava – další dva přestupy. Už ne. Dnes budu mít ve škole áčko. Po tom, co jsem měl home office i přes půlku dovolené, to snad škola přežije. Slibuji, že za ten dnešek přijedu zítra do školy dvakrát. Autem, za dvacet minut a bez problémů.
I vydal jsem se k domovu. Po Veveří už ne. Jdu dolů po Kounicově. Po půl kilometru na Moravském náměstí – tramvajová zastávka. Tady? Milé překvapení. Na nádraží ještě dalšího půl kilometru a já jsem toho měl v nohách a v tom vedru docela dost. Co tudy jezdí, to bylo celkem jedno, protože tyto koleje nikam jinam než na nádr nevedou.
Z dlouhé chvíle jsem nicméně začal studovat informační tabuli. Dověděl jsem se spoustu užitečného. Že se zastávka jmenuje Česká (i když je mezi Moravským náměstím a Rašínovou). Že cestuji s dopravním podnikem města Brna (a já blbec jsem si dosud myslel, že mě po Brně vozí Pražáci) a že tento podnik je tady pro mě. Tarify všech možných i nemožných jízdenek včetně plavebních lístků na brněnské přehradě. Situační plán dopravního uzlu Česká, kterému by rozuměl snad jen odborník na teorii grafů.
O tom, jaká šalina tady zastavuje, nikde ani blaf, o nějakém jízdním řádu ani nemluvě. No nic – asi devítka. S tou jsem po těchto kolejích jel ráno obráceným směrem. Najednou od České čtverka. Fajn. Jenže fajn jen do té doby, než prohučela kolem mě a nezastavila. Fakt dobrý… Čekám na tu devítku. Pět minut, deset minut. Kolem projela další čtverka. Dalších deset minut, další čtverka. Když projela čtverka počtvrté, řekl jsem si, no nic, asi zastávka, kde nic nezastavuje. Dnes už mě nepřekvapí vůbec nic.
Vydal jsem se na Českou na tu čtverku. Najednou – devítka. A zastavila tam, kde jsem na ni ještě před minutou půl hodiny čekal. Jenže už bych ji nechytil. Na České jsem tedy počkal na čtverku, cvakl další devadesátiminutový lístek (už jsem věděl jak) a na nádraží počkal obvyklou půlhodinu na jedenatřicítku, která se se mnou rozjela k domovu.
Na Vlhké přistoupilo asi pět lidí. První vytáhl mobil a přiložil ke značkovači jízdenek. Ten radostně pípl a cestující se spokojeně usadil. Druhý telefon – píp, OK. Třetí píp. Počtvrté úplně jiný zvuk. Cestující se zarazil. Druhý pokus – totéž. Po třetím neúspěšném pokusu už jsem to nevydržel.
“Asi máte něco s mobilem, zkuste to s mým,” řekl jsem a nabídl svoji dvacet let starou tlačítkovou Nokii. Celý trolejbus se sesypal smíchy. Byla to taková hezká tečka za mým dnešním programem.
*) Abych nebyl podezírán ze silničního pirátství jako před časem Mirek Topolánek (čtěte zde 🙂 ) – cesta autem je o něco kratší; jezdím po příměstské dálnici, kde je povolena stovka, a pak po městském okruhu, kde je většinou osmdesátka.